Dnešní povídání věnuji zvířátkům zdánlivě nicotným a zbytečným. Tvorům natolik všedním, že si zpravidla ani neuvědomujeme jejich všudypřítomnost. Tvorům, kteří většině městských lidí nestojí ani za ohlédnutí. A současně také tvorům, bez nichž by nikdy nevznikla naše civilizace. Těmito opovrhovanými a přitom velevýznamnými živočichy jsou žížaly.

Žijí opravdu všude. Na polích a loukách, v sadech i v cihelnách, na suchých stráních i bahnitých březích řek, v lesích, parcích, zahradách, městských trávnících, dokonce i v květináčích za oknem. Mohli bychom prostě říct, že žížaly najdeme všude tam, kde je půda. Zní to logicky, jenže to není přesné. Správně by ta definice měla znít opačně. Půdu najdeme všude tam, kde jsou žížaly. Opravdu!
Půda je zvětralá nejsvrchnější vrstva zemské kůry, pozměněná fyzikálními (tedy klimatickými) vlivy, chemickými vlivy a zejména činností organismů. Soubor organismů, které se podílejí na závěrečné a nejvýznamnější etapě přeměny zvětraliny v úrodnou a životem bohatou půdu, nazýváme souhrnným jménem edafon. Jedná se o soubor mnoha tisíců druhů mikroskopických a makroskopických živočichů, z nichž právě unikátní postavení a význam mají žížaly.
Žížaly jsou, jak známo nejen lidem, ale i krtkům, ježkům, kosům, drozdům, střevlíkům a dalším predátorům, tvorové podzemní. Celý život ryjí v zemi. Rozrušenou a rozvrtanou zeminu však nevytláčejí na povrch jako krtci, ale požírají ji a na druhém konci těla opět vylučují. Žížala prakticky nikdy neodpočívá, a proto za dvacet čtyři hodin zbaští až třicet šest krát více zeminy, než sama váží! Tohle číslo vás ještě možná neoslovilo, proto počítejme dál. Množství žížal žijících na jednom hektaru půdy (tedy na ploše velké asi jako dvě fotbalová hřiště) je velmi rozdílné. To je dáno stářím, vlhkostí a hloubkou půdy a spoustou dalších faktorů. Objem jejich biomasy (tj. váhy všech živých žížal) na ploše jednoho hektaru se pohybuje v rozmezí od dvou kilogramů až do tří tun. Spokojme se však s tím, že v našich podmínkách je průměrná biomasa nějakých 70 kilogramů žížal na hektar půdy. Za den projde tedy zažívacím traktem těchto žížal asi 25 metráků zeminy. Za vegetační období bezmála 500 tun. To už je skoro neuvěřitelné, že? Půl milionu kilogramů žížalích výkalů na jediném hektaru půdy.
Toto ohromné množství zeminy navíc prodělá v zažívacím traktu žížal významné změny. Stravitelné látky jsou využity, nestravitelné jsou rozrušeny. Ty se pak stávají potravním zdrojem pro další, zejména mikroskopické zástupce edafonu. Vylučovaný žížalí trus (tedy spíše pozměněná zemina) je obohacen chemickými prvky, zejména vápníkem, dusíkem, hořčíkem a draslíkem. Například draslíku je v žížalím trusu dokonce jedenáctkrát více, než v okolní půdě. Žížaly jsou hotová továrna na úrodnou půdu. Navíc svým rytím půdu neustále prokypřují a tím zlepšují její strukturu. I zde vám mohu nabídnout neuvěřitelné číslo. Jen si představte, že v jediném krachlovém metru půdy vyvrtají žížaly během roku více než kilometr chodeb! Bez žížal by byla půda prostě jen zpečená vrstva polomrtvé hmoty. Bez živé, biologicky bohaté a úrodné půdy by se nikdy nevyvinulo zemědělství. Bez zemědělství, které na úsvitu dějin poskytlo lidem dostatek potravy a tak jim dovolilo se sdružovat do stále větších komunit, by se nikdy nevyvinula naše kultura a nikdy by nevznikla civilizace. Žížal bychom si měli nesmírně vážit, ale místo toho se nad nimi spíše ošklíbáme. A nejen to, vždyť my je, až na několik odborníků, prakticky ani neznáme.
Víte vy vůbec, že na celém světě bylo dosud vědecky popsáno více než 3300 druhů žížal? Nejmenší z nich dorůstají v dospělosti maximálně jednoho až dvou centimetrů. Největší, které žijí v pobřežních bahnech Austrálie, dorůstají délky až jeden a půl metru s průměrem těla až tří centimetrů. Většina žížal má masově růžovou barvu, což je způsobeno přítomností hemoglobinu v jejich krvi (jen tak mimochodem, u velkých druhů žížal se systolický tlak blíží krevnímu tlaku člověka). Celá řada druhů má však v tělní svalovině množství barevných pigmentů, které dávají žížalám barvu tmavomodrou, fialovou, zlatavě hnědou a dokonce i zelenou. Některé žížaly jsou bělavě růžové až bílé. Jiné mají pigment shromážděn pouze ve středních částech tělních článků, a proto jsou pruhované.
Na území naší republiky známe dnes 49 druhů a pět poddruhů žížal. Ačkoli největší žížalí zvláštnosti se nacházejí v tropických oblastech, můžeme říct, že i naše žížalí fauna je docela zajímavá. Tak třeba i u nás žijí dvě zelené žížaly, také nějaké pruhované a dokonce i dva druhy, které svítí. Opravdu. Svítící žížaly! Jedna z nich, žížala podhorská, žije v horských lesích pod zpuchřelou kůrou ležících kmenů a pod mechem. Při napadení či poranění vylučuje ochranný hlen. Při rozpadu lymfocytů obsažených v tomto hlenu se uvolňuje světlo. Samotná žížala však nesvítí. Podobně je na tom i žížala svítivá, která byla několikrát nalezena na Ostravsku. Původní domovinou této malé žížalky je Jižní Amerika a jižní Afrika, kde žije pod kameny na březích vod. Odtud byla, spolu s kytkami a zeminou, zavlečena do Evropy. Zatímco jinde v Evropě bývá nalézána v zahradní půdě, ostravské nálezy (a také nálezy u Krakova) pocházejí z uhelných dolů, z hloubky okolo dvou set metrů. V některých štolách žijí tyto žížaly hromadně. Způsobíte-li v takové štole hluk, rozsvítí se z ničeho nic na stěnách štoly tisíce drobných světýlek. To svítí hlen, který vylučují žížaly, vydrážděné hlukem a drobnými otřesy. Lezoucí žížaly za sebou nechávají svítivou stopu, která teprve po několika minutách pohasíná.
Ani ostatní naše žížaly nejsou nezajímavé. Vedle velice hojných druhů, jako je nejběžnější žížala obecná, žije u nás několik velice vzácných druhů žížal, z nichž některé jsou doposud známy pouze z území České republiky. Nejzajímavější z nich je Alobophora moravica, kterou teprve před několika lety v lužních lesích pod Pálavou objevil a vědecky popsal půdní biolog Václav Pižl, náš přední odborník na žížaly.
Na závěr dnešního povídání se zastavím ještě u jednoho jevu, který určitě velmi dobře znáte, a který bývá zpravidla velice špatně interpretován. Doufám tedy, že následující řádky zlikvidují jeden tradovaný mýtus. Jedná se o tzv. žížalí dny, kdy za teplého deště během několika hodin ze země vylezou tisíce žížal a zamíří přes cesty a chodníky. Někdy jich bývá tolik přejeto, ušlapáno, nebo v kalužích utopeno, že ulice ještě pár dnů páchnou jejich rozkládajícími se těly. Pro některé lidi je to jev zcela nepochopitelný a kladou jej do skupiny nevysvětlitelných hromadných zvířecích sebevražd. Jiní lidé si tento jev zcela pragmaticky vysvětlují tak, že při dešti byly chodbičky žížal zaplaveny. Proto prý žížaly vylezly na povrch, aby se v půdě neutopily. Ani jedno, ani druhé vysvětlení však není správné. Žádný déšť, dokonce ani krátkodobá záplava, nedokáže žížaly vypudit z půdy. Chodbičky žížal, zevnitř vyhlazené a zpevněné hlenem jsou naplněné vzduchem a velmi dobře odolávají zaplavení. Žížaly vylézají z půdy dobrovolně. Stává se to několikrát do roka, když má ovzduší vysokou vlhkost, je správná teplota a je zataženo (žížaly nesnášejí sucho a sluneční UV záření!). Tehdy žížaly masově vylézají a migrují po povrchu půdy, ve snaze najít a obsadit nová území. Je to prostě životní strategie. Je to mechanismus, kterým si tito jinak málo pohybliví tvorové rozšiřují své areály. Ve volné přírodě se to odehraje bez následků a zpravidla i bez povšimnutí. Ve městech jsme však migrujícím žížalám nachystali smrtelné pasti v podobě chodníků a silnic, na nichž velká část z nich hyne rozdrcena našimi podrážkami a pneumatikami, nebo v rozsáhlých a pro žížaly nepřekonatelných kalužích. Je to smutný osud těchto jedinečných a nenahraditelných tvorečků, bez nichž by nebylo úrodné půdy a tedy ani vzestupu lidské kultury. Až zase nastanou žížalí dny, zkuste být k žížalám trošku ohleduplní. Dívejte se, kam šlapete a zkuste těm nevidomým prckům pomoci.