To léto, o němž tu bude řeč, bylo báječné. Bylo tak akorát. Sluníčko svítilo a větřík pofukoval, sem tam i sprchlo, no prostě idyla. A tak to přišlo, že všechna zvířátka, v lese i na louce, byla zdravá a veselá. „Paráda,“ řekli byste, „blažený stav.“ Jenže chyba lávky!
Pod lípou na kraji lesa seděli dva brouci hrobaříci, manželé to byli. Hrobařík bručel a nadával:

„Copak tohle je k vydržení? Slyšíš toho drozda, jak nad námi zpívá o lásce a o rajském žití?!“
„Nu, co by nezpíval,“ podivila se hrobaříkova žena, „vždycky tak zpívá. Je to přeci drozd zpěvný, tak co by měl dělat?!“
„Mlčet by měl, ten křikloun!“ odsekl hrobařík. „Kdo to má poslouchat s prázdným žaludkem? Nebo ať umře, však my se už o mistra postaráme,“ dodal a olíznul se.
Drozd však zpíval dál a k nějakému umírání se vůbec neměl.
„Kdyby tak zajíc, a nebo ježek tu na trávě ležel. Alespoň mrňavá myš!“ hořekoval dál hrobařík. „I o tu žabičku nebohou bych se rád podělil, stačil by kousíček nepatrný.“
V tom od nedaleké silnice zavyly brzdy, ozvala se tlumená rána a potom hluk auta, co jede dál. Hrobaříci na sebe pohlédli s nadějí a frrrrrr…. odlétli tam.
V příkopě ležel bažant, už to měl za sebou.
„Zázrak! Zázrak se stal!“ vykřikl radostně hrobařík. Ale hned se zarazil, opatrně se rozhlédl a k manželce zašeptal: „Proboha, snad mne nikdo neuslyšel. To by bylo neštěstí! Teď, moje drahá, rychle do práce. Do večera musí být bažantík už v zemi ukrytý. Přece se nebudeme s někým dělit?!“
„Co to říkáš, můj mužíčku nešťastný? Vždyť ještě před chvílí jsi byl ochoten i o malou žabku se s kýmkoli podělit!“
„Eh, ty ženy,“ mávl otráveně hrobařík nožičkou. „Ničemu nerozumějí! Vždyť je to, miláčku, nad slunce jasnější. Proč bych nerozdával z toho, co nemám? Ale tohle to,“ ukázal drápkem na bažanta, „tohle je poklad dočista reálný. Toť množina hodnot, jež zajistí nám slušné stáří, dětem bezstarostný život a vnukům skvělý start! A dělit se o takový majetek s kdejakým žebrákem, bylo by krajně nerozumné.“
Poslední slova hrobaříkova však přehlušilo radostné zvolání turisty, jenž po krajnici přispěchal.
„Evičko, tady leží. Vidíš, já to říkal, že srazili bažanta! Je téměř netknutý, zítra ho uděláš s brusinkami!“ A než se hrobaříci nadáli, bažant se naposledy vznesl a zmizel v zeleném batohu.

Za chvíli bylo vše, jako dřív. Léto bylo báječné, sluníčko svítilo a vítr pofukoval. Pod lípou na kraji lesa seděli dva hrobaříci a nad nimi zpíval drozd. Asi ho poslouchali.