Mám na mysli zahrádky hospodské, pivniční či restaurační. Zahrádky a předzahrádky, jinde zase terasy, verandy, dvorečky či atria zvané. Prostě takové to venkovní letní posezení hospodské, kdy číšníci jsou nuceni s věncem půllitrů, talíři a podnosy vybíhat ze zakouřené hospody na vzduch a denní světlo, aby tak světu předvedli svou neopálenou kůži a zarudlost kouřem drážděných očí.

A hned po úvodu si dovolím malé odbočení: všimli jste si, jak beznadějně z hospod a restaurací zmizely ty velké dřevěné podnosy, na nichž dříve deset i více obědů byl číšník schopen přinést? Netuším proč, ale dřevěné hospodské podnosy jsou dnes vzácnější dinosaurů.
Ale k věci. Mám rád hospodské zahrádky, neboť jsou pro mne spojeny s létem a příjemnou náladou. U piva tu navíc mohu pozorovat nebe a ptáky co jej křižují, okolní přírodu, nejrůznější lidičky a někdy i vzdálené horizonty (záleží na lokaci).
Nechci tu oslavovat hospody a tím méně povalečský život hospodských štamgastů, jak by se mohlo zdát. Chci jen opěvat ty krásné chvíle, kdy člověk po celodenním vytížení, ať již pracovním či rekreačním, spočine v zahrádce a vychutná svá dvě tři pivka, doháněje deficit tekutin v těle a stejně tak deficit kontaktu s osobami podobně naladěnými.
Na předzahrádkách, zahrádkách či dvorcích hospodských je stále co pozorovat! Tak třeba pejsky, kteří zde nedobrovolně tráví chvíle, jež bylo by lépe proběhat kdesi za humny s páníčkem v patách. V létě se však mnozí pejskové, čoklíci, psíci a hafani stávají jakýmsi rukojmím svých pivo milovných páníčků.
Opět odbočím: onehdy jsem navečer slyšel krásný, třebaže kratinký, manželský dialog linoucí se z okna jednoho přízemního bytu v naší ulici:
„Růžo, jdu vyvenčit Bertíka!“
„Jen jdi a nezapomeň mi tam koupit velký slaný tyčky. Ale ne z regálu, ať ti je přinese ze skladu, aby nebyly zakouřený!“
Báječný vztah! Vypilovaný léty do nejmenších detailů. A jak úsporná mluva! Prostě pohoda.
Ale vraťme se na naši zahrádku. Je vskutku zábavné pozorovat, jak se jednotliví pejskové vypořádávají s hospodskou realitou. Psí mladíci jsou z toho někdy na mrtvici. Nejsou–li na vodítku brzy utíkají, jsou–li připoutaní vodítkem k lavici pak štěkají, vzpínají a vrtí se – jsou prostě velmi nespolečenští. Teprve starší psi přicházejí hospodským zahrádkám na chuť. Je lepší sedět s pánem ve stínu, zblajznout občas kousek utopence a vychutnat si pár hltů piva, než se plahočit kdesi horkými ulicemi nebo po prašné polní cestě za sídlištěm!
Další príma zábavou na předzahrádkách je pozorování mimin, batolat a prostě prcků všech velikostních kategorií. Vždycky tu nějaké najdete, neboť rafinovanost chlapů nezná mezí a tak otec či děd, nemá-li doma nějakého pejska, dobrovolně vyráží na „dlouhé a časově náročné“ vycházky s kočárkem.
Abych ovšem byl spravedlivý, musím dodat, že na zahrádky často vyráží celá rodina s dětmi nejrůznějšího věku a hlavně i s maminkou. Také proto vzdávám hold hospodským zahrádkám, že po dlouhé zimě, kdy do pivnic chodili jen chlapi a v hospodě byl jen řev a nakouřeno, v létě tyto zahrádky ožívají ženským štěbetáním, dětským křikem a ňafáním pejsků. Rodinný život se tu věru upevňuje, bují a ozdravuje, radost pohledět!
Báječnou zábavu pak poskytuje zejména interakce dětí a pejsků. Obé jsou jaksi dočasně bezprizorní kategorie. Pozornost tatínků i maminek a pejsčích pánů je poutána pivem a rozhovorem, a tak obě nudící se „podstolové složky společenstva“ navazují krátkodobá přátelství a provozují zde nejrůznější alotria, především pak k obveselení nestranného pozorovatele.
Hospodské zahrádky mám rád také proto, že je zde možno provádět mnohdy zajímavá přírodovědná, ekologická a zejména etologická pozorování, aniž by našinec musel vyrážet na nákladné a často i nebezpečné expedice do dalekých krajin.
V entomologických kruzích se traduje řada historek popisujících marnou snahu některého z koryfejů naší entomologie, ulovit v terénu určitého velevzácného broučka. Teprve, když unavený a nespokojený vědátor usedl v nedaleké vsi ke stolečku před místní hospodou, kýžený brouček odkudsi přilétl a spadl vykulenému vědci rovnou do rozpitého piva. Takové zkazky obyčejně zavánějí jakousi „rybářskou latinou“. Nic proti tomu, říkal jsem si dlouho. Hlavně když taková zkazka posluchače pobaví. Jenže jednou jsem s přítelem vyrazil na expedici do Bulharska. Kolega toužil především a nejvíc po velikém překrásném broukovi, a to jistém krasci z rodu Julodis. Leč marně. Když se po deseti dnech smířil s představou, že jsme přijeli pozdě, a že tito brouci už svoji sezónní aktivitu skončili, vletěl mu jeden krasec rovnou do rozpitého piva před hospodou v malé vsi s úchvatným jménem Krdžali.
Jiný příklad s jiným kolegou a to na jihu Slovenska ve vsi Kečovo. Seděli jsme u piva v zahrádce tamní hospody. Kolem plno turistů a nad námi se prohánělo hejno vlaštovek. Jedna z nich, jak už to bývá, se vyprázdnila přímo nad naším stolem a velmi výrazně potřísnila moji levou paži od ramene až po zápěstí. Přihlížející hosté se rozesmáli na celé kolo, ale jen na chvilku. Zcela konsternovaní pak přihlíželi, jak přítel pomocí silné lupy detailně zkoumal vlaštovčí trus na mé paži a co chvíli radostně zvolal: „Tohle jsou krovky dřepčíka z rodu Dibolia. Tohle je štít drabčíka rodu Philonthus. A tady máš, Pavle, hlavu nějakého mravence! Mrkni se na to.“
V hospodských zahrádkách je opravdu mnohé k vidění. Třeba drozdi jak vyvádějí mláďata z vedlejšího keře, rehci jak krmí mladé na okapu, mravenci jak stěhují celé své hnízdo i s královnou do lepšího bydlení pod práh hospody, ropuchu jak navečer obchází lampy v okolí a loví brouky a padlé můry, poštolky co za kostelní věží učí své mladé létat a útočit na kořist.
Jen je škoda, že většina hostů tyto báječné děje, jevy a úkazy nevidí. Zahloubeni do svých rozhovorů, radostí i problémů nevšímají si příběhů, jimiž hospodské zahrádky ožívají. Ale asi to tak má být. Vždyť každý jsme jiný. Jako ty bublinky pivní! Všimli jste si toho? Bublinky, jež se ode dna ve sklenici piva odpoutávají a stoupají vzhůru k hladině, jsou velmi proměnlivé. Některé jsou drobné a rychlé, jiné velké a pomalé a je spousta přechodů mezi nimi. Stejně jako u nás u lidí.