Odpolední bouřka vyčistila vzduch a vůně řeky se mísila s pachem mokré dlažby a asfaltu nedalekých ulic. Zapadající sluníčko na chvíli ozářilo svěže zelené koruny starých lip a v zrcadle řeky se jasně rýsovala alej protějšího břehu. Dočerna zvlhlé kmeny vytvářely starodávný rám mokré pěšině běžící po hřebenu říční hráze a já jsem na svém fotoaparátu hledal vhodnou clonu, abych zachytil prchavý jas tohoto okamžiku.
„To bude obrázek!“ ozvalo se mi pochvalně za zády.

Otočil jsem se. Za mnou stál nějaký děda. Takový obyčejný děda s holí. „Jo, mladíku, také jsem řeku kdysi fotil. Ale ne tady, hned za městem. Já chodil mnohem dál!“
Děda byl hovorný a veselý a tak jsme spolu chvíli špacírovali a povídali si. Bylo nám dobře, ale potom musel děda domů, protože si potřeboval odpočinout. A mně náhle došla a zaskočila nespravedlnost tohoto faktu. Vždyť on si může dovolit zajít ve své milované aleji jen kousíček od města. Jen a pouze na tu kratičkou dobu, než mu dojdou síly. V celičké té dlouhé a krásné aleji není totiž jediná lavička. Není kde odpočinout a načerpat energii z řeky a ze starých stromů. Místo toho, aby si poseděl ve stínu a nechal ve vzpomínkách plynout svůj život, jako plyne řeka před jeho očima, musí ten děda kalkulovat, kolikže metrů může ještě v aleji urazit, aby mu zbyly síly na zpáteční cestu!
Mnohé se v posledních několika letech změnilo k lepšímu. Mnohá místa dostávají opět svou tvář. Ale jakoby nebylo pamatováno na staré a slabší z nás. Ani na snílky a romantiky. Jako bychom se v tom tempu nesměli zastavit a odpočinout. Vlastně, až po setkání s tím obyčejným dědou, jsem si uvědomil význam laviček a ohromnou mezeru, kterou dokázaly v životě lidí vyplnit. Nepřipadám si nijak starý, ale z časů svého dětství pamatuji lavičky snad na každém kroku. Na návsích a náměstích, autobusových zastávkách i na nádražních peronech, v parcích i parčících, u poštovních úřadů i na nábřežích. Lavičky byly běžné i ve volné krajině. U božích muk a kapliček, na křižovatkách cest, u starých stromů a především pak všude v místech dalekých výhledů. V obcích a v jejich blízkosti bývalo laviček nejvíce, dále v krajině jich ubývalo. Ale byly všude.
Jak vlastně vznikaly a kam se poděly, všechny ty lavičky? A jak dlouho žily? Co já pamatuji, bývaly všechny již tenkrát staré a věkovité. Ty městské kdysi i pestrými barvami natírané, ty venkovské jen tak. Všechny však počasím okoralé, opršené a častým užíváním ohlazené. Mnohé z nich nesly historické záznamy, o nichž se v dějepise nikdy neučilo. Nejedno datum u srdíčka s monogramem se hlouběji vrylo do paměti, nežli datum pádu Bastily či bitvy u Lipan. Kolik života bylo zaznamenáno na všech těch lavičkách? Kolik vztahů a svazků zde vznikalo a kolik dětí zde bylo počato? Kolik snílků zde snilo, kolik jen básní a hudebních skladeb zde vznikalo, kolik obrazů zde bylo načrtnuto?
Umíme si vlastně představit, jak velký význam v životě prostého člověka lavičky vždy měly? Od dětství, přes čas prvních lásek až k mateřství a potom až ke stáří a nemohoucnosti? Tušíme alespoň, o co přicházíme? A dokáže někdo vysvětlit, jak a kam všechny ty lavičky zmizely? Někdy mi připadne, že je snad budovala nějaká prastará civilizace, která již dávno zanikla a dnes zanikají i poslední památky na ni. Jakoby lavičky patřily do světa menhirů a dolmenů. Vždyť nalézt dnes takovou krásnou starou lavičku je neméně vzácné.
Přitom jsem přesvědčen, že nejsme tolik jiní, abychom lavičky nepotřebovali. Jenom v tom fofru, trysku, spěchu a bláznění nějak zapomínáme, že i nám bude za pár let připadat každá alej nekonečná. Že i my budeme muset rozpočítávat své síly na cestu tam a zpět. Že i my si za pár let zatoužíme sednout si na lavičku ve stínu stromů a necháme ve svých vzpomínkách plynout život tak, jako plyne řeka dole pod hrází.