Jsem nenapravitelný romantik. Rok co rok jsem příchodem jara překvapen a okouzlen. Jarní vstávání přírody mi připadá jako to naše, lidské. Vždyť sněženky a podběly, které se na jaře budí nejdříve, jsou jako děcka. Jako mrňavá, dobře vyspaná děcka, co šla chrupat brzy vpodvečer a potom nad ránem, ještě za šera, vzpouzejí ve svých sněhobílých postýlkách a dožadují se pozornosti.

Pampelišky, petrklíče, plicníky a orseje mi zase připadají jako omladina, která si malinko přispala, ale potom se všechna vyrojila ven na trávníky, užívat si jarního sluníčka. Je jich všude plno, těch veselých divochů.
Růže a šeříky mi naopak připadají jako reprezentanti takzvané lepší společnosti. Vstávají výrazně později a samozřejmě se nikam nehrnou s vědomím, že jejich čas přece přijde a každý pak bude užasnout.
Nu, a stromy, zejména staré stromy, ty už teprve nepospíchají. Stejně dobře, jako staří lidé vědí, že spěch není důležitý. Že důležité je ráno procitnout a koukat na svět, jak se mění před očima. Důležité je prožít celičký den bez velkých bolestí a být přitom užitečný. A důležité je doufat, že ještě i zítra se všechno to krásné bude opakovat.

Stromy jsou opravdu jako lidé, všimli jste si? Z nezbedných štíhlých proutků vyrůstají nevzhlední mladíci s neforemně dlouhýma rukama a nerovnou páteří. Naštěstí se brzy napřimují a dospívají. Než se kdo naděje, místo pubertálních tyček zde najednou stojí skutečné stromy, zeširoka rozkročené a s hlavou vzpřímenou.
Vše je však pomíjivé, i čas křehkého mládí a pevné dospělosti. Stačí dvě stě – tři sta let a z mladíků jsou pamětníci. Staříci se hřbetem věky ohnutým a s tváří vrásčitou. Jejich těla, stejně jako naše, nesou mnohé jizvy, znamení přízně či nepřízně osudu. I jejich duše bývají asi zjizveny. Co, asi! Určitě! To přece není možné, tolika věcí slyšet a vidět za život, a zůstat nedotčen. Staré stromy jsou naše paměť, živá kronika. Ještě, že nemluví! Že si jen šumí!
Stromy jsou nám skutečně velice podobné. Když jsou malé, vyrůstají spolu, ale na stáří zůstávají často samy. Děti se jim rozletí do celého světa, nebo jim přerostou přes hlavu. Rodinný život stromů? Katastrofa!
Stromy a lidé, jaká to paralela! Až na jedno. Ten zásadní rozdíl mezi lidmi a stromy je příčina smrti. Morbidní, řeknete si. Snad. Spíše jen surová pravda. Jen si vzpomeňte, kolik stromů znáte, co sešly přirozenou smrtí. Jen potýrejte svou paměť a spočítejte, kolik stromů jste viděli zemřít věkem. A kolik lidskou rukou?!

A to je vlastně důvod mého dnešního psaní. Ten pocit provinilosti a lítosti. Ten nehezký pocit spoluviny na zbytečném násilí páchaném oficiálně a legálně na starých stromech v našem městě i okolí. Proto píšu tyhle řádky. Abych řekl, že nesouhlasím.
Kdejaký komín, most či panelák má stanovenu životnost a ta je pak nákladnými postupy opakovaně prodlužována. Kdejaká zařízení, dokonce i kandelábr nebo zábradlí, se natírají a vyspravují, aby nám dlouho vydržely. Ale strom?
Někomu překáží? Pryč s ním! Že z něj padá listí? No tedy! Vykácet! Že se z něj může ulomit větev? Celou korunu ořezat! Je nemocný? Hned s ním pryč! Že do stromu narazil opilý řidič? Celou alej vykácet – je nebezpečná! Jak rychlé, jak pohodlné! A hlavně – jak podlé!

Já vím, že i s kácením je fůra práce a úřadování. Já vím, že výsadba nových stromů je věc záslužná a údržba nových stromů nákladná. Ale zrovna tak vím, že i staré a nemocné stromy se dají udržovat. Že o ně lze pečovat s láskou.
Jsem si jist, že na každý kácený městský strom leží někde v šuplíku doporučující stanovisko renomovaného fytopatologa. Ale předpokládám také, že na území města nemůže být jediný strom, který by díky působení exhalátů a nedostatku živin bylo možné označit za zdravý. Proto bych nestál o odborníka, který mi tuto skutečnost potvrdí a strom doporučí zlikvidovat. Hledal bych takového odborníka, který by mi poradil co udělat, aby strom ještě dlouho žil. Stejně tak nemocný hledá lékaře a ne hrobníka, je-li mu zle.