Kouká-li člověk denně na televizi a otevře-li si občas nějaké ty noviny, nemá to dnes vůbec jednoduché. Ta místa ve zpravodajstvích, která dříve zaplňovaly ideově podbarvené reportáže z dolů, hutí, kravínů a řepných polí dnes zaplňují především zaručené kasovní trháky. Tedy mordy, požáry, zemětřesení, hurikány a všelijaká jiná neštěstí z celého světa. Kdesi v Indočíně spadne autobus do strže a vy to ještě ten den máte ve zprávách i s filmovými záběry. Nebo se na Amazonce potopí člun a dva dny o tom píšou v nejrůznějších plátcích. A když se v Kotěhůlkách řeší domácí neshody s kudlou v ruce, dozvíte se to ve čtvrtek ve trojích televizních zprávách, v pátek ve všech novinách a v neděli je tomu věnována přední stránka nejčtenějšího bulváru. Našinci nezbyde než uvěřit, že svět je hotový očistec plný raubířů a maniaků, o teroristech nemluvě.

Média však do nás buší nemilosrdně dál. Kde nestačí násilí a živelné katastrofy, tam se uplatní nejničivější choroby všech dob. Vždy spolehlivá data o rakovině jsou dnes doplňována deprimujícími statistikami o HIV a AIDS. Ještě jste nepropadli děsu z eboly? Nevadí, však vy to doženete! A pro zvlášť otrlé tu máme ještě hanta virus, nebo černé močení z Jižní Ameriky. Je toho tolik, že nám dnes obyčejná salmonelóza, encefalitida či borelióza mohou připadat nezajímavé jako opruzená dětská prdelka.
Ale opak je pravdou. Zatímco pravděpodobnost, že onemocníte smrtelnou ebolou je prakticky nulová, tak možnost, že onemocníte virovým zánětem mozku, je ohromně vysoká. To proto, že k ohniskům eboly to máme přece jen daleko, kdežto ohniska encefalitidy máme všude kolem sebe.
Opravdu všude. Protože není trávníků, zahrad, sadů a lesů, kde by nežili drobní hlodavci a klíšťata. Viry, které způsobují encefalitidu a boreliózu, jsou běžně přítomné v krvi drobných hlodavců a nijak jim neubližují. Teprve až prostřednictvím klíšťat se dostane vir do našeho těla a onemocnění může propuknout. Jak je to možné? Jak takový přenos vlastně probíhá a jaký je vlastně život klíštěte?
Začněme u velikého, krví nacucaného klíšťete, které se právě vyprostilo z kožíšku vašeho pejska. Je to vlastně dospělá oplodněná samička, která splnila svůj nejdůležitější úkol. Získala dostatek živin pro tvorbu vajíček. Napít se krve, to není u klíšťat jen tak, na denním pořádku. Některá klíšťata se napijí třebas jen jedinkrát v životě a jen ta nejúspěšnější nejvýš třikrát. Většina klíšťat se dokonce nenapije nikdy, takže vlastně pomřou hladem.
Ale vraťme se k té veliké samičce. Když opustila psí kožíšek, spadla do trávy a po hrozném putování si nakonec našla kryté místečko ve štěrbině pod plochým kamínkem. Tady pak zůstala bez hnutí několik týdnů. Tak dlouho to trvá, než všechnu nasátou krev stráví a než se jí bříško naplní vajíčky. Potom všechna ta droboulinká růžová vajíčka samička naklade pod kamínek a její život končí.
Po několika dalších týdnech se z vajíček líhnou droboulinké larvičky, takové zmenšeniny své mámy. Na rozdíl od ní mají jen tři páry nohou, za to však jsou velice čilé a pohyblivé. Brzy se rozlezou do širokého okolí. Vylezou na nízkou travičku, před sebe natáhnou přední nožičky s drápky a čekají, až se o ně otře nějaký myší kožíšek. Ale jen některé larvičky mají to štěstí, všechny ostatní zahynou.
Sledujme tedy jednu z těch šťastných larviček, co se přichytila nějakého kožíšku, třeba hraboše polního, nejhojnějšího z našich hlodavců. Po pár hodinách se zavrtala hraboši do kůže někde na bříšku a několik dní spokojeně sála krev. Potom se pustila a schovala se, třeba doprostřed travního drnu, kde je docela teplo a bezpečno. Tam larvička ležela plno dnů a trávila nasátou krev. Během toho se v jejím těle odehrávaly zajímavé děje. Larvička rychle vyspívala a rostla, až nakonec praskla její těsná pokožka a larvička se svlékla, jako to dělají třeba pavouci.
Nová larvička, říkejme jí nymfa, je podstatně větší a má již všechny čtyři páry noh, jako každé slušné klíště. Nás by však mělo zajímat ještě víc to, co se odehrávalo v jejích slinných žlázách. S krví hraboše totiž nasála i něco málo zákeřných virů. Ty se teď v jejích slinných žlázách bouřlivě množí, ale nymfě žádné nesnáze nezpůsobují. Čekají na dalšího hostitele a tím bývá nějaký pták, nebo (bohužel velice často) i člověk.
Po ukončení své proměny opustila nymfa úkryt a vylezla na keř, aby zde čekala na nějakého nahodilého tuláka. Nymfy jsou větší než larvičky, a proto vylézají podstatně výš, často i na keře a nižší větve stromů. Další postup je veskrze stejný. Většina nymf nemá štěstí a po řadě týdnů nakonec zahyne hlady. Jedna úspěšná nymfa se chytila rukávu jakéhosi člověka a po chvíli se přestěhovala na břicho, kde je dobře prokrvená kůže. Pomocí svého pilovitého ústního ústrojí zavrtala do kůže a pustila se do sání krve. Aby jí, během dvou – tří dnů kdy saje, nevyklouzl sosák z pracně propilované dírky v kůži, vypustila spolu se slinami velice zvláštní látku. Ta na vzduchu kolem sosáku velice rychle ztuhne a klíště se tak doslova v kůži zacementuje. Krom toho, aby se ta báječná krev nesrážela, vypustí do ranky spolu se slinami výměšky, které zabraňují srážení krve. Spolu s těmito látkami se však do ranky a tedy i do vašeho krevního oběhu dostávají namnožené viry, které se konečně dostaly ke svému cíli.
Ale vraťme se zpět k naší úspěšné nymfě. Najezená a s pořádně kulatým zadečkem se zachová stejně jako před časem, když byla ještě larvička. Uvolní si sosáček, opustí svého hostitele a někam se schová, aby mohla dlouho a nerušeně trávit. Během trávení definitivně dospívá. Potom se opět svléká a na světě je zcela nové dospělé klíště, samička nebo sameček. Život dostal úplně jinou dimenzi. Prvořadým úkolem nového dospělce je svatba. Však jsou na ni i hezky ustrojeni. Naše nejběžnější klíště, které jako larvička i nymfa bylo šedavě okrové, má nyní černou hlavohruď a krásně červený zadeček. Ženichové i nevěsty se ve vegetaci pilně hledají, ale jen málokterým je osud příznivě nakloněn. A když se konečně některému páru podaří prožít si pravé svatební veselí, přichází nejen radost, ale i smrt. Smrt pro mladého pána, jehož poslání se naplnilo a radost pro mladou paní, kterou čeká šťastná událost. Nejprve se však musí ještě jednou napít výživné krve. Opět vylézá na vegetaci a čeká na dalšího hostitele. Tím bývají větší savci. Třeba srny, divoká prasata, krávy, nebo pejskové. Jsme opět na začátku tohoto vyprávění, kruh se uzavírá. Klíšťata, jak vidíte, nemají zrovna na růžích ustláno. To je nějakého strachu a starostí a toho čekání! A tak malá úspěšnost! Však proto kladou samičky klíšťat tolik vajíček, aby alespoň některý potomek přežil a udržel rodinnou tradici.
A co ty viry, proč nám vlastně škodí? Víte, on to není ani tak záměr, jako spíše nepřizpůsobivost. Nepřizpůsobivost virů i nás. Tyhle viry nejsou žádnou novinkou. Jsou tu od pradávna a celé věky cirkulují v krvi nejrůznějších drobných i větších savců či ptáků prostřednictvím klíšťat. V tom, z hlediska evoluce prakticky ze dne na den, do tohoto harmonického řetězu vstoupil člověk. A nastaly problémy, které moderní medicína umí nejen pojmenovat, ale naštěstí dnes i s větším či menším úspěchem také léčit.