Píše se rok 1806, konec února. Svítá, ale neduživé sluníčko není sto prorazit šedivou clonu, z níž celou noc drobně pršelo. Déšť rozpustil zbytky sněhu a v celém městě teď není suchého místa. Na obou uherskohradišťských náměstích hoří pod velkými kotly ohně a kouř z mokrého dřeva dráždí havrany, chraplavě pokřikující z okolních střech. Z brány Reduty vyjíždí černá kára naložená neforemnými pytly. Zahalení muži, tlačící káru kolem kostela, musejí spěchat. Za chvíli zazní budíček a kozáci hraběte Esischskeho zaplní celé náměstí. To už musí být strašlivý náklad uložen v jamách za hranicí města a zasypán vápnem.

Dnes osm, včera šest, předevčírem… Ráno co ráno vyjíždí kára z brány Reduty. Moudří měšťané zde zřídili špitál pro nakažené tyfem. Od tragické bitvy u Slavkova bylo Uherské Hradiště doslova přeplněno vojáky. Byli zde naši, Rakušáci, kozáci a ve Starém Městě, za demarkační linií, Francouzi. Ve městě nebylo k hnutí a k tomu hlad, zima a déšť. Už, aby alespoň jaro přišlo!
Toho roku jaro opravdu přišlo, ale nestačilo to. I přes uzavřený mír se bojovalo dál. Dnes tu, zítra támhle. Armády se neustále přesunovaly a Uherské Hradiště se stalo jejich odpočinkovou stanicí. Zde vojska odkládala své nemocné a zraněné, zde čerpala síly a menáž. Špitál v Redutě brzy nestačil, zranění a nemocní leželi doslova na každém kroku. V těchto dramatických chvílích se projevila šlechetnost lékaře a mecenáše Bedřicha Berchtolda. Ve svém buchlovickém zámku zřídil nemocnici a léčil zde velký počet nemocných a zraněných. Další nemocné léčil ve špitále umístěném na Velehradě. Při jejich ošetřování se tento šlechtic-samaritán v roce 1809 sám nakazil tyfem a zemřel. Útrapy nemocných i města skončily až po vídeňském kongresu v roce 1814.
Přesně za sto let řádil v Uherském Hradišti skvrnitý tyf znovu, a to během první světové války. Tehdy bylo město přeplněno vystěhovalci z východního Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny. Denně je armáda přivážela v dobytčích vagónech a po povinné karanténě mnozí z nich pokračovali dál, do Čech. Neodjížděli však všichni, a tak město praskalo ve švech. Jen si představte, jaká byla nouze o místo! Ve Fűrstově sladovně, která stávala v místech dnešní spořitelny, žilo asi patnáct set lidí, na Staré poště se jich tísnilo okolo sedmnácti set a v Mařatické cihelně jich žilo dokonce přes tři tisíce! Hlad, zima a špatná hygiena, to byla živná půda pro skvrnitý tyf. Denně na něj umíralo až padesát lidí a nebyli to jen přistěhovalci. Tyfus se šířil a umírali na něj i občané města a okolních vsí. Městská nemocnice při kapli svaté Alžběty nestačila, a proto v letech 1915 až 1918 byla za spolupráce města a armády vybudována za železniční tratí válečná nemocnice se sanitním táborem (tak byly položeny základy dnešní okresní nemocnici).
Skvrnitý tyf se šířil, když bylo lidem velice zle snad jen proto, aby jim ukázal, že může být ještě hůř! Objevoval se především za válek a živelných pohrom. Asi nejstarší záznam epidemie pochází z roku 493 před naším letopočtem, kdy choroba vyhubila prakticky celé Atény. Nakažení měli tělo pokryto červenými skvrnami, a proto, na rozlišení od již známého moru či cholery, pojmenovali Řekové tuto chorobu typhus, později s dodatkem skvrnitý. Tyfus byl dlouhá staletí postrachem armád při vojenských taženích. Tak třeba v rusko-turecké válce v osmnáctém století zemřelo na tyfus čtyřiačtyřicet tisíc ruských vojáků, tedy o deset tisíc víc, než kolik jich padlo v boji. Napoleon ztratil před Moskvou díky skvrnitému tyfu dvacet pět tisíc mužů. Tyfem však během válek trpělo i civilní obyvatelstvo. Za první světové války onemocněla tyfem v Srbsku více než polovina všech obyvatel a zemřelo naň sto padesát tisíc z nich. Ve východní Evropě v letech 1919 až 1921 zemřelo na tyfus kolem čtyř milionů lidí! Ve střední Evropě řádil tyfus naposledy za druhé světové války. Epidemie propukly v Německu, Polsku a Itálii. Semeništěm tyfu byly i koncentrační tábory. Na našem území vznikla epidemie skvrnitého tyfu v dnes tolik diskutovaném koncentračním táboře Lety u Mírovic a pár dnů před koncem války i v Terezíně.
Proč se skvrnitý tyf objevil vždy, když bylo lidem nejhůř? Základními příčinami byla nedostatečná hygiena a vysoká koncentrace osob. V takovýchto skupinách lidí se velmi dobře šíří a rozmnožují vši, zejména vši šatní. Taková obyčejná a zdánlivě mírumilovná zvířátka. Několikrát denně vypijí člověku pár kapek krve a nic víc nepotřebují. Veš šatní žije celý život na svém hostiteli, přesněji v jeho oděvu. Jen když je veš hladová, přeleze na kůži a bodne. Člověk, který nedbá na osobní hygienu, nekoupe se a nepřevléká prádlo, je pro takovou vešku hotové požehnání. Nejen pro jednu veš, ale třeba i pro celou armádu vší! Však jsou malé a nenápadné. Dospělá veš šatní měří asi čtyři milimetry a žije pouhých třicet dnů. Její vývoj, od vajíčka k dospělci, je ještě kratší. Dobře zavšivený hostitel nosí na svém těle a ve svém oděvu všechna vývojová stádia najednou. Tedy spousty vajíček, nedospělých nymf i dospělých vší. Jeho tělo má konstantní teplotu, a tak se veš vůbec nestará o roční období. Klidně se rozmnožuje po celý rok.
V dávných dobách dokázaly vši člověka až nepředstavitelně trápit. Egypťané se před nimi chránili velmi pragmaticky. Muži i ženy si holili hlavy a do společnosti nosili paruky. Dokonce ani Římané se svými lehkými tunikami a opěvovanými lázněmi se vší nevyvarovali. Římského vojevůdce Sullu na vrcholu jeho slávy a státnického rozmachu doslova a do písmene vši umořily až k smrti. Stejně tak dopadl biblický Herodes, španělský král Filip II a další slavné osobnosti. Středověké dvory byly dokonale zavšivené, a jak by ne, když se koupel nahrazovala voňavkami. A věřte mi, muselo to být hrozné utrpení. Přemnožené vši vytvářely svým sáním v kůži hluboké rány. Jak se kůže bránila a bytněla, vznikaly v ní velké dutiny, ve kterých žily desítky i stovky vší. Utrpení nebralo konce. Zaříkávači, mastičky a nejrafinovanější drbátka na vši, nic nepomáhalo. Dnes je to až k pousmání nebo k pláči, když si představíte, že celý tento problém, celé to utrpení tisíců a milionů lidí, by vyřešila řádná hygiena!
Kde se vlastně ty mrňavé vši berou? Je to velmi prosté, od lidí. Ze zavšivených na nezavšivené se vši šíří jedině prostřednictvím osobního kontaktu. Stačí pořádná tlačenice v metru nebo společná palanda na ubytovně, a už si nesete nepříjemného parazita sebou. Pokud jste získali „zdravou veš“ a máte normální hygienické návyky, nemůže se skoro nic stát. Ta veš u vás prostě nebude mít šanci. Pokud byste však někde v tropech či v Orientu dostali „nemocnou veš“, tedy veš obsahující nebezpečné mikroorganismy, potom by situace mohla být vážná.
Skvrnitý tyfus (skvrnivku epidemickou či skvrnivku zákopovou) způsobuje bakterie, která se jmenuje Rickettsia prowazeki. Rezervoárem těchto bakterií je člověk. Pokud není zavšivený, není jako hostitel tyfu svému okolí vůbec nebezpečný. Nasaje-li však jeho krev veš, bakterie se v ní bleskově namnoží. Z těla vši se bakterie dostávají jedině trusem nebo při rozmačkání vši. Při vlastním sání krve vás tedy veš nenakazí. Stačí však, aby se drobínek jejího trusu s bakteriemi dostal do ranky vzniklé při sání krve, nebo do škrábance, který si způsobíte svými nehty při poškrábání svědivého místa. První příznaky skvrnitého tyfu se objevují dvanáctý den náhlým vzestupem horečky, třesavkou a bolestí hlavy. Pět dní nato se objeví po celém těle s výjimkou obličeje, dlaní a šlapek červená vyrážka a u neléčených pacientů následuje v polovině případů smrt.
Naštěstí se dnes, v naší vyspělé a hygienicky vytříbené společnosti nemusíme vší šatních a jimi přenášených chorob už obávat. Ale kdo ví! Útrapy druhé světové války jasně ukázaly, že skvrnitý tyf je schopný vrátit se i do civilizované střední Evropy a není jen chorobou minulosti.
Ještě se zastavím u původce skvrnitého tyfu, vlastně u jeho jména. Je velmi významné, neboť je připomínkou dvou velkých osobností. Dvou vědců, kteří obětovali své životy v boji se záhadnou chorobou. Prvním z nich byl americký lékař a mikrobiolog Howard T. Ricketts. V roce 1906 po několikaletém úsilí objevil, že záhadné smrtelné onemocnění, známé na západě Spojených států jako purpurová horečka Skalnatých hor, způsobuje zvláštní mikroorganismus přenášený místními klíšťaty. Tři roky nato objevil jiný mikroorganismus, vyvolávající podobnou smrtelnou chorobu v Mexiku. Během pátrání po organismu, který smrtící mikroorganismy na lidi přenáší, se sám nakazil a v roce 1910 zemřel v necelých čtyřiceti letech. Ještě v témže roce na jeho poznatky navázal francouzský vědec Charles Nicolle a objevil přenašeče mexické choroby. Tím přenašečem byla veš šatní.
Ve stejném období zkoumal zhoubné mikroorganismy vědec českého původu, Stanislav Prowazek. Narodil se v roce 1875 v Jindřichově Hradci a po studiích v Praze a ve Vídni se věnoval studiu parazitických prvoků. Zaměřil se na tropickou oblast a po řadě expedic se stal ředitelem tropického ústavu v Hamburku. V roce 1913 se Prowazek vypravil do nedalekého Srbska a rok na to do Turecka. Důvodem byla epidemie skvrnitého tyfu, která se zde nezadržitelně šířila. Prowazkovi se podařilo izolovat původce choroby a navíc zjistil, že záhadná mexická choroba, která zahubila doktora Rickettse a zdejší skvrnitý tyf jsou totožné. Více však již pro vědu vykonat nemohl, protože se nakazil skvrnitým tyfem a zemřel.
Doufám, že jsem vás tímto povídáním o vších nevystrašil a neznechutil. Chtěl jsem jen připomenout několik momentů z historie Uherského Hradiště. Ať se nám to líbí nebo ne je zřejmé, že žádný jiný hmyz (s výjimkou blech) život v Uherském Hradišti nikdy tak významně neovlivnil.