Ještě než začne sluníčko opravdu hřát a jaro vás zaměstná na zahrádce, udělejte si poslední zimní procházku Uherským Brodem. Vezměte to hezky od severu k jihu, tedy z kopce dolů, aby se vám lépe šlapalo. Během té procházky se určitě zastavte u tří historických staveb, které mají mnoho společného, ačkoli je každá úplně jiná. Na Lapači, až nahoře nad městem, si prohlédněte boží muka. O kus níž, na Mariánském náměstí, se zastavte u Mariánského sloupu a až dojdete ke kostelu Mistra Jana Husa, nezapomeňte na kapli sv. Trojice, která stojí hned vedle. Společným důvodem ke stavbě těchto památek byl mor. Skrytou příčinou však byla obyčejná malá blecha!

Uherský Brod postihla celá řada morových epidemií. Podle dostupných pramenů přicházely morové rány v letech 1542 až 1716 poměrně často, ale mor se musel objevovat i dříve. Určitě již ve 14. století, především pak v letech 1349–1351. Tehdy zasáhla celou Evropu nejničivější morová epidemie všech dob. Do Ruska a na Krym ji v roce 1347 přinesli obchodníci ze Střední Asie. V roce 1348 zasáhla epidemie již celé středomoří a Anglii, rok nato vtrhla do střední a severní Evropy. Ve Vídni v té době umíralo až tisíc lidí denně. Ve městě Lűbeck zemřelo za jediný den 1800 obyvatel. Ze stotřicetitisícového Smolenska přežilo pouhých deset osob. Ve třech letech zemřelo téměř padesát procent evropského obyvatelstva! Katastrofa na úrovni jaderné války!
Podobnou hrůzu poznal svět už dřív. Například v roce 542 se z Etiopie, po Nilu a Rudém moři, rozšířil tzv. Justiniánův mor. Usmrtil více než polovinu obyvatel Východořímské říše, které vládl císař Justiniánus a prakticky ji tak zničil. To umožnilo definitivní nástup arabské nadvlády v Malé Asii. Mor se pak rozšířil podél celého Středozemního moře a zasáhl hluboko do Evropy. Postupoval pomalu, ale důkladně. Za padesát let zahubil na sto milionů lidí! Mor však není pouze nemocí dávné minulosti. Poslední evropská epidemie skončila v roce 1841. Na přelomu 19. a 20. století řádil mor v Honkongu a v Indii. V roce 1923 usmrtil desetitisíce lidí na Jávě.
Od roku 1894 se studium moru stalo významným vědním oborem. Byly vytvořeny i mezinárodní morové komise. Díky nim dnes víme, že mor je onemocnění, které způsobuje bakterie Yersinia pestis. Tato bakterie způsobuje dva možné typy nemoci. Velmi prudký a naštěstí vzácnější plicní mor a také pomalejší, ovšem neméně nebezpečný žlázový neboli dýmějový mor. Víme také, že mor je v podstatě běžné onemocnění některých druhů hlodavců, například syslů a krys, zejména v teplých, nejčastěji subtropických oblastech. Ještě i dnes jsou na mnoha místech světa přirozená ohniska moru. V určitých situacích může dojít k nárůstu počtu bakterií a následně k vyšší mortalitě jejich přirozených hostitelů. Potom může dojít i k šíření mimo tento okruh na jiné hostitele, například na lidi. A prakticky sto let již víme, že přenos moru mezi hlodavci a zejména přenos z hlodavce na člověka, mají na svědomí blechy. Obyčejné, mrňavé a opovrženíhodné blechy!
Blechy jsou velice svéráznou a nezaměnitelnou skupinou hmyzu. Před sto lety objevil japonský vědec Ogata mechanismus přenosu moru a od toho okamžiku se blechy staly jednou z nejvíce studovaných hmyzích skupin. Mnoho vědců zasvětilo celý svůj život studiu blech a k předním světovým odborníkům patřil i anglický baron Nathaniel Charles Rothschild a později i jeho dcera Miriam. O blechách bylo do dnešních dnů napsáno více než deset tisíc vědeckých pojednání. Na celém světě bylo popsáno asi jeden a půl tisíce druhů blech, které řadíme do více než dvou set rodů. Také paleontologové přiložili ruce k dílu a odhalili, že blechy obtěžovaly drobné savce již na sklonku druhohor. Dále zjistili, že blechy nalézané v jantaru lze prakticky bez problémů přiřadit k dnešním druhům. To znamená, že blechy jsou nesmírně úspěšným živočišným druhem, když se po miliony let nemusely měnit.
Ve střední Evropě žije více než osmdesát druhů blech. K nejběžnějším patří ta, co nás někdy obtěžuje, tedy blecha obecná, dále blecha psí, kočičí, slepičí, holubí, myší, morová, obrovská a další. Podle druhu měří dva až osm milimetrů, jsou rezavě žluté až skoro černé. Všechny ty potvůrky jsou z boku silně zploštělé, mají ústní ústrojí bodavě sací a živí se krví. Některé blechy jsou velmi hojné a dokonce je najdete na všech kontinentech, jiné druhy blech mohou být vzácnější a vyskytují se velmi lokálně. Některé druhy jsou vázány na jediného hostitele, např. na sviště horského. Jiné blechy parazitují na určitém okruhu živočichů, např. na malých lesních hlodavcích, na ptácích apod. Do krajnosti to přivedla pouštní blecha písečná, která parazituje úplně na všem. Bez výběru. Holt se má, chudinka, v poušti co ohánět.
Obecně se dá říct, že blechami trpí především ty druhy živočichů, které si budují nějaké úkryty, tedy pelechy, nory a hnízda. Většina blech se totiž trvale nezdržuje na hostiteli, ale klidně si chrní v hnízdě či pelíšku a na svého hostitele se vyskočí pouze nabaštit. Samozřejmě i zde jsou výjimky, ale to si necháme na jindy. Důležitější je to, že larvy blech se vyvíjejí právě v těch pelíšcích, hnízdech nebo i v našich domech. Všechny jsou beznohé, podobné červíčkům a živí se různými organickými zbytky, zejména suchou krví. Aby měly co baštit, vymyslely si blechy úžasně jednoduchý trik. Dospělá blecha si vyskočí třeba na krtka, co u něho bydlí, bodne do něj sosák a mohutně saje. Saje daleko víc než se do ní vejde, a tak už během sání kálí nadbytečnou a nestrávenou krev. Ta rychle uschne a v malých šupinkách popadá na dno pelíšku, kde ji vyčuchají a zbaští larvičky. Jednoduché, že? To víte, starat se o několik set hladových krků jiným způsobem, to by byla honička. Bleší máma totiž naklade v průběhu dvou tří měsíců asi čtyři sta vajíček. Ještě vám prozradím, že blecha žije běžně osm až dvanáct měsíců, ovšem v laboratoři se jedna blecha dožila pěti let.
Vraťme se ale ke vztahu blech a lidí. Na světě je několik desítek druhů blech, které sají na lidech. Od již zmíněné blechy písečné až po celosvětově rozšířenou blechu obecnou. Ta doprovází člověka úplně všude i za polární kruh. Bodání a sání blech způsobuje mnoha lidem nepříjemnou alergickou reakci a může být zdrojem celé řady nejrůznějších onemocnění. Tato onemocnění se do našeho těla dostávají především blešími slinami. Odborníci změřili, že blecha obecná při každém bodnutí vpustí do rány průměrně 0,0000416 ml slin. Zajímavější však je, že tyto sliny neobsahují žádné látky, které by omezovaly srážlivost krve. A co je nejzajímavější, bakterie moru se nešíří blešími slinami, ale zvratky. Opravdu!
Bakterie se asi nechtěly spoléhat na sliny, a proto si vymyslely daleko razantnější metodu. Blechy mají v zažívacím ústrojí jakýsi předžaludek, a to je místo, kde bakterie moru přebývají a kde se množí. Jakmile jich je dost, utvoří ze svých těl jakousi zátku, která znemožní postup přijímané krve dále do žaludku. Blecha, která silně saje je v mžiku přeplněna a nasátou krev zvrátí. Proud sebou při tom strhne část bakterií do ranky. Neuspokojená blecha bodá, saje a zvrací dál a bakterie se vesele přesunují z blechy do hostitele. Bylo zjištěno, že jedna „ucpaná“ blecha nakazila i několik hostitelů za sebou.
A to je pro dnešek o blechách vše. Já vím, je to hrozně málo o tak důležitém zvířátku, které tisíce let měnilo naše dějiny, a které má na svědomí víc mrtvých, než všechny války dohromady. Ale nevěš hlavu, milý čtenáři. Ještě se k blechám dostaneme.