Nastal podzim. Noci se prodloužily, dne ubylo a ráno v šest je již zase tma jako v pytli. V tomto čase by měl člověk ještě spát a vstávat až za světla. Je to přirozené (nejsme noční tvorové) a navíc je to příjemné. Nemám rád brzké ranní vstávání. Ještě je toleruji, když musím někam daleko cestovat. Ale vstávat tak denně, to tedy nemusím. Ba, mám-li být upřímný, naprosto to nesnáším!
Za to naše tradiční brzké vstávání, které velké části naší společnosti naneštěstí připadá naprosto normální, může jediný člověk. Opravdu, jeden jediný člověk, který zemřel před sto lety. A to je škoda. Protože kdybych ho někdy potkal, třeba na Karlově mostě, já bych toho starého Frantu Procházku (rozuměj – našeho habsburského mocnáře, císaře pána Františka Josefa I.) s chutí nakopal do té jeho urozené zadnice.

Rozhodně se nechci dotknout duší a cítění současných monarchistů ani obdivovatelů tohoto nezničitelného stratéga evropské politiky 19. a 20. století. Chci se jen zastat milionů, ba za ta léta dokonce mnoha stamilionů postižených středoevropanů, mezi něž mimochodem patří i všichni zmínění monarchisté a habsburkofilové čeští.
Je mi vcelku jedno, zda důvodem nespavosti a brzkého vstávání velkého monarchy byla prostata, oddělená ložnice nebo jen neobyčejná hyperaktivita. Jeho majestát pro mne a za mne nemusel spát vůbec a mohl se svými velkomyšlenkami zabývat celých čtyřiadvacet hodin denně. Do jeho velectěné zadnice bych ho nakopal za to, že ze své nespavosti vytvořil pravidlo všem svým národům. Kolik od té doby už prošlo režimů, vlád a vládnoucích stran. Ale nikdo se tím vážně nezabýval. Kolik jen neštěstí si to brzké vstávání vyžádalo. Kolik neurasteniků a choleriků zplodilo. O kolik úrazů, nehod i rozvodů se zapříčinilo.
Však vidím své pokálené dětství, kdy mne řvoucího vlekla rozespalá, nervózní a neupravená máma do jeslí a později do školky. Vzpomínám, jak o pár let později, jsem ještě za ranní tmy táhl s dalšími bledými přízraky do školní družiny s pocitem křivdy, již mohla odčinit jen pomsta na družinářce, nebo na školním majetku.
Ještě i dnes mi rve srdce, když slyším na ulici nářek maličkých obětí vlečených za ranního šera do školky. Uši mi v zimě dere kašlání starých auťáků nucených roztočit promrzlý motor již po páté hodině, to aby se točily soustruhy v šest a ani o minutu později. Za naprosto šílené pak považuji brzké vstávání v nemocnicích, jichž jsem, díky svému vcelku dobrodružnému životu, častým hostem. Zde je totiž, dle mého soudu, uplatňování této ujeté habsburské tradice naprosto fatálním zdravotnickým pochybením.
Je naprosto lhostejno, ležíte-li ve špitále provinčního městečka kdesi při hranici nebo na důstojné klinice v samotném pupku naší zdravovědy. Přesně v pět ráno se rozletí dveře vašeho pokoje, vybuchnou zářivky na stropě a „dobré ráno“ zdravušky, těšící se z konce noční služby, exploduje do ticha jak silvestrovská petarda. Přežijete-li tento neuvěřitelný útok na vaši oběhovou soustavu, jste převrácen z polohy břišní či boční na záda a pod paždí jest vám vražen teploměr. Než však vaše tělo (o mysli už vůbec nemluvě) pochopí, co se to vlastně stalo, je ta ženská pryč a v pokoji zase ticho. Jen studený teploměr a svítící zářivky vám napovídají, že se stalo něco reálného, naprosto mimo váš přetržený sen.
V okamžení, kdy se s tímto zjištěním vypořádáte a blaženě ve svém vyhřátém důlku začínáte opět obcovati se svým sněním, nastane druhé kataklyzma. Dveře se opět rozletí a do cimry vtrhne ještě bodřejší duše a hlasem tribuna kádruje všechny přítomné zda, kolikrát a jak se včera vyprázdnili (zde se, poněkud absurdně, ku zvyklostem habsburským připojuje revoluční duch francouzský, hlásající rovnost, volnost a bratrství). Hubou, ještě naprosto nerozmluvenou, tedy něco zablábolíte o své včerejší defekaci (čert vem, zdali pravdivě), jen aby ten trapný výslech byl již ukončen. Babice pak sebere teploměry, zapíše hodnoty a konečně spokojeně odchází. Aby vám dala zřetelně najevo, že noc je rozhodně již minulostí (ač za oknem dosud tma jako v pytli), nechává zářivky svítit a dveře na chodbu dokořán otevřené.
Nahněvaně se pozvednete na loktech, ale když vidíte rezignované obličeje ostatních pacientů, zatnete zuby a zase padnete na znak. Vašemu utrpení však není zdaleka konec. Během několika minut následuje vpád ošetřovatelky, zodpovědné za stav lůžek. Přiřítí se se skřípějícím vozíkem naloženým na vysoko lůžkovinami a nemilosrdně vás smete z lůžka. Jo, že jste po operaci? Ale to jsou tady, vážený pane, všichni! A je to. Odšouráte se tedy na klozet a je-li tam volno, vykonáte tam skutek, který zítra ráno vyplní patřičnou kolonku v lejstrech. Není-li tam volno, potom balancujete s berlemi kdesi bokem, dokud vaše lůžko nenabude přísných geometrických tvarů, jež by měly, jak je vám řádně vysvětleno, být zachovány až do ranní vizity – což ovšem v nedohlednu.
Rozpačitě se usadíte na krajíček postele, teď již dokonale probuzený a nevíte, kam uložit operovanou nohu, jež se nebezpečně prokrvuje. Tu se přiřítí další a poslední z Barbarů, uklízečka, vybavená supersmetákem a superhadrou. Super proto, že jediným namočením v kbelíku vytře celou cimru i s přilehlou částí chodby, přičemž jí v cimře vaše nohy i berle nesmírně překážejí. Ulehnete tedy na dosud neposkvrněné lůžko a fascinovaně sledujete, jak ta kouzelnice mistrně míjí rohy místnosti a jiná protivná místa, jejichž úklid by byl sice velice žádoucí, ale čas úklidu by se tím zbytečně zdvojnásobil. Však střed místnosti je krásně mokrý, a tím pádem je tedy náležitě vygruntováno! Barbarka kvapem vyklízí pozice, ale v poslední chvíli otevře dokořán okno, aby ta bažina co nejdříve vyschla.
Tak. Dveře jsou konečně zavřeny a na cimře nastal klid. Otevřeným oknem leze k mokré podlaze mráz a hodiny na zdi ukazují ještě hodný kus před šestou. Nu co, do snídaně nejméně hodina, do vizity alespoň dvě. A tak berlí z dálky zabouchnete okno a pak se zahrabete pod deku, geometrické tvary vzal čert. Časem si na tu ranní hrůzu trochu zvyknete.
Ale proč? Proč toto noční jančení nezlidštit tím, že nastane až o půl sedmé, nebo v sedm, či ještě později?
Eh, ty Franto Procházko, pardon, pane císaři, až já tě někdy potkám …