Věřte nebo ne, ale znal jsem jednu hysterickou kosici. Bydlela u nás v ulici a šetrně řečeno, měl jsem jí plné zuby. Ale od začátku.

Bydlel jsem tenkrát v ulici tak úzké, že se do ní nevešel ani chodník. Mezi stěnami protilehlých domů byl prostor jen na dva úzké pásy trávníků a vozovku. Pět metrů široká betonová vozovka sloužila jako silnice i parkoviště pro auta, motorky i kola, také jako chodník pro pěší i jako dětské hřiště (dětí tam bylo požehnaně). Nejhorší vlastností naší ulice však byla hlučnost. Všechny zvuky se v tomto betonovém kotli kumulovaly a bydleli-li jste nahoře, měli jste velikou smůlu. Otevřeným oknem jsem slyšel z ulice i ty nejmenší šelesty. A když ulicí projíždělo auto, měl jsem dojem, že právě projíždí kuchyní. V hluboké noci jsem slyšel i co si šeptali milenci dole na lavičce před vchodem. Naštěstí si našinec zvykne na všechno. Co také zbývá! I já jsem se naučil neslyšet. A když jsem zavřel okna, byl jsem jako v bavlnce. Až na tu kosici. Ta mi dala zabrat!
Když před časem postavili naši bezejmenou ulici na kraji města, rostla tu mezi domy jen tráva. Později jsme se dočkali nejen názvu ulice, ale i vysazených dřevin. Většina jich, díky nenáročné péči správce městské zeleně, zcela nezodpovědně uschla a tak nebýt nadšenectví některých nájemníků, žili bychom ještě dlouhá léta jako v polích. Po pár letech tam však ve větru šuměly maličké hájky smrků, borovic, vrb a různých keřů a bylo tam mnohem útulněji. Ve stromech a keřích se usadilo bohaté společenství městské přírody. Měli jsme tam vrabce, rehky, kosy, červenky a také ježky, žáby rosničky a všelijaké drobné potvůrky. Přičteme-li fůru pejsků a kočiček, bylo to hotové malé městské zoo.
Klid a pohodu tohoto ráje však jednoho roku zničila jedna praštěná kosice. Přistěhovala se do naší ulice toho roku koncem jara. Zalíbil se jí takový černý kosí frajírek, co od března sedával na rohu protějšího domu a zpíval pořád dokola o tom, že naše ulice je to nejkrásnější místo na Zemi, a že je to dokonalé hnízdiště pro inteligentní kosí pár. Nu a ta kosice mu naletěla. Bůhví, co měla už za sebou nebo to byla třeba jen vykulená prvnička. Rozhodně se brzy pustili do stavby hnízda v koruně jedné nízké borovice. Hnízdo hezky namáčkli ke kmeni, jak to kosi mají ve zvyku a z kosice se zanedlouho stala maminka.
Teď ji nechám v klidu sedět na vajíčkách a trošku odbočím.

Víte vážení, že kosi se nastěhovali do měst docela nedávno? Původně žili jen v lesích. Teprve ve druhé polovině 19. století bylo pozorováno, že část kosí populace se z lesů přestěhovala do velkých měst. Přesun do menších měst a vesnic byl pozorován až v první třetině 20. století. Kosům se ve městech tak zalíbilo, že většina městských kosů přestala dokonce migrovat a zůstává ve městech celý rok. Oni jsou kosi totiž částečně tažní ptáci! Ne, že by létali spolu s čápy kamsi na kraj světa, ale na zimu si přece jen odskočí kousíček jižněji. Naši kosi létají do zemí bývalé Jugoslávie, také do Itálie, jižní Francie a někdy až na Sardínii, někteří do Španělska a na Baleáry. K nám zase na zimu přivandrují kosi ze severu, hlavně z Polska, Finska a z Pobaltských republik.

Sotva se kosici po dvou týdnech zahřívání vylíhly dětičky, stala se z ní uječená hysterka. Každá matka je opatrná a hašteřivá když jde o její děti, ale tohle bylo příliš. Určitě víte, že kosi vydávají celou škálu zvuků. Od krásného jarního zpěvu samečků až po výstražné zvuky vyvolané nějakým nebezpečím. Zneklidněný kos vydává takové syté, trošku tlumené dak, dak, dak, dak. Přitom sedí na nějakém vyvýšeném místě a trhavě kývá ocasem. Pokud se ukáže, že jeho tušení bylo správné a že opravdu hrozí nebezpečí (třeba jde okolo hnízdního stromu kočka), spustí dosti ostré a hlasité tix-tix, tix-tix. A je-li katastrofa na spadnutí (pozorovaná kočka leze nahoru ke hnízdu), potom se bleskově opakované tix-tix spojí do pronikavého neutuchajícího křiku. Přitom křičící kos naletuje na útočníka a snaží se odvrátit jeho pozornost. Jakmile nebezpečí vymizí, kos zmlkne a jen monitoruje situaci. To tedy je normální jednání.
Naše kosice pravděpodobně považovala svoje prcky za nejkrásnější a nejdůležitější kosata na světě a propadla zničujícímu strachu o jejich životy. Neopouštěla naši ulici a střežila hnízdo. V naší čtvrti tenkrát žilo několik bezprizorních koček. Spaly ve sklepích, baštily u kontejnerů a lovily v nedalekých polích. Bylo jasné, že by nepohrdly šťavnatými kosátky a proto jsem plně chápal kosí obavy. Naštěstí však tyto kočky žily nočním životem a během dne prošly naší ulicí nanejvýš dvakrát. Jenže kočky chovaly i různí lidičkové v okolních domech a jedna taková hezky skvrnitá bydlela v prvním patře, jen asi deset metrů od borovice s kosím hnízdem. Ta kočička velice ráda lehávala na okenním parapetu a s ohromným zájmem sledovala ruch na ulici. Snad proto, že parapet byl o něco výše než kosí hnízdo, propadla kosice panice. Nenapadlo ji, že by kočky musely létat, aby se mohlo něco stát. A tak, kdykoli se ta malá šelmička objevila v okně, začala kosice křičet. Přeskočila oba předcházející stupně varování a křičela ostrými sekavými výkřiky s kadencí tři za sekundu o síle dobrého sta decibelů, jako by se kočka už už dostávala do hnízda. Kočička samozřejmě nijak nereagovala a zcela nevzrušeně se uvelebila v okně. Kosice pak ječela celé hodiny v jednom kuse, dokud kočička svoji pozorovatelnu neopustila.
Z kosice se během týdne stala dokonale vychrtlá hysterka s rozcuchaným peřím. Připomínám, že hysterie je neuróza projevující se zvýšenou sugestibilitou, snahou upoutat pozornost, sklonem k dramatizování a přehánění. A kosice opravdu přeháněla. Kdyby neměla manžela, její kosata by dozajista umřela hlady. Občas, když malí křičeli hlady přespříliš i kosice skákala po trávníku a lovila pro ně brouky a žížaly. Ovšem i přitom křičela naplno. Dokázala vřískat i s třemi žížalami v zobáku! Křičela pořád. Ráno, v poledne i večer. Byl to tak hrozný křik, že jsem nemohl doma psát, nemohl jsem se soustředit a tak jsem kosici věnoval hodně pozornosti.
Nejstrašnější bylo zjištění, že kosice to ječení potřebuje jako drogu. Představte si, že když kočička z okna zmizela, naše hysterka přeletěla na klobouk pouliční lampy vzdálené asi pět metrů od kočičího okna a křičela dál. Někdy dokonce přelétla až na samotnou římsu kočičího okna a vřískala tam tak dlouho, až kočku vylákala zpět na parapet. Potom létala jako šílená celou ulicí a ječela: „pozor, pozor, je tady kočka, já říkala, že ta mrcha vyleze!!!“
Co mne nejvíce ubíjelo, byla brzká rána. Celý život chodím spát hluboko v noci a potom je mi každá chvilka spánku nesmírně vzácná. To léto to platilo dvojnásob. Ani byste nevěřili, s jakou přesností vstávala strakatá kočička odnaproti. Každé ráno, přesně za deset minut pět, vyskočila na parapet pootevřeného okna a koukala do procitajícího dne. Ve stejný okamžik ukončil noční klid první výkřik hysterčin a já mohl vstávat. Raději si nepředstavujte, jak temné myšlenky mi ráno co ráno chodily hlavou. Nebylo zbraně, včetně těch hromadného ničení, na které bych nepomyslel. A jednou jsem dokonce i zaútočil, když mne kosice vzbudila po ani ne dvouhodinovém spánku. Otevřel jsem okno dokořán a mrštil jsem po ní měkce přezrálou meruňkou. Neuvěřitelné se stalo skutkem a meruňka po patnáct metrů dlouhém letu, trefila kosici do ocasu. Ta zmlkla a odlétla přes střechu protějšího domu. Následující čtvrt hodiny byl klid. Od toho dne stačilo zprudka otevřít okno a vybojovat si tak alespoň chvíli klidu.
Mé neštěstí po pár týdnech pominulo. Společně s hysterickou produkcí kosice běžel naštěstí i biologický čas mláďat. Ta dospěla a rozlétla se do kraje. Hnízdiště opustil i táta kos, však se chudák nalétal. Ten už se sem jen tak nevrátí, říkal jsem si tenkrát. A pokud ano, snad si vybere lepší partnerku. Jako poslední zmizela hysterická kosice. Snad si někde na kraji lesa či v zahrádkářské osadě našla zapomenutý kout a tam ze své hysterie se vyléčila.