Na Mikulčině vrchu v Bílých Karpatech jsou nejen lyžařské sjezdovky, ale je tam i spousta chat. Jednu z nich si koupil jistý chlapík z Brna a jen co na jaře chatku trochu vyspravil, začal tam jezdit s celou rodinou. K té rodině patřil i jeho pes. Kuba se jmenoval a byl to kříženec hned několika plemen. Podle celkové mohutnosti a také tvaru hlavy se dalo hádat, že snad nejvíce získal od německých ovčáků, srst měl jako černý kokršpaněl a nohy tlapaté, jako velký boxer. Přesto, že byl kříženec, na rozdíl od pouličních voříšků, byl Kuba docela hloupý a líný pes. Celé dny ležel, spal, nebo jen tak zíral kolem sebe.

To se ale změnilo, když jej začali vozit na chatu. Těch neznámých vůní a pachů, co prosakovalo z okolního lesa. Těch zvuků, jimž vůbec nerozuměl. Byl úplně zmatený, ale také notně zvědavý. Místo spaní teď neustále chodil kolem plotu a mezi laťkami nakukoval ven, do toho neznámého světa. Spal už jen krátce a při spaní sebou škubal, kopal nohama a dokonce i štěkal, neboť se mu zdály samé divoké sny. To v jeho hlavě asi probleskovaly nějaké vzpomínky jeho předků, kteří kdysi dávno žili v divočině bez člověka, lovili a starali se sami o sebe.
Jednou, když se z takového snění probudil a posadil se, uviděl před sebou otevřenou branku, kterou někdo z rodiny zapomněl zavřít. Cesta do lesa byla otevřená. Kuba toho hned využil a nenápadně se vytratil. Rozhodl se totiž, že prozkoumá tu okolní divočinu. Dokáže tak, že vlastně nepotřebuje žádné lidi. Žádné hlídače, kteří jej nepouštějí z vodítka. Bude svobodný a samostatný.
Hned za plotem se Kuba rozběhl a za pár minut byl už v nedohlednu. Potom zvolnil krok, přihrbil se a začal se plížit lesem jako zkušený lovec. Tak si to alespoň představoval. Našlapoval opatrně, aby větvička nezapraskala a lístek se neohnul. Jediný slyšitelný zvuk vydával jeho žaludek, který se po tom divokém běhu probudil a dával najevo, že je prázdný. Jenže miska byla nyní daleko, proto se hrdý a svobodný Kuba rozhodl, že si hned něco uloví.
To už prošel lesem až na jeho kraj a před ním se rozevřelo překrásné údolí s pastvinami a samotami. Na pastvině přímo před ním se páslo několik oveček s jehňaty. Kuba k nim přiběhl a hned, že chce jedno jehně, protože má ohromný hlad. Vyděšené ovce se natlačily k sobě, bečely a jen čekaly, jak to dopadne. V tom se ozval beránek, který se pásl nedaleko: „Hej, šelmo, na co by ti bylo jehně? To má ještě řídké maso a měkké kosti. To já ti zachutnám víc. Maso mám pevné a navíc ho mám dost. Souhlasíš?“
Kuba celý udivený souhlasil a beránek mu radil dál: „Slyšel jsem, že trhání masa je velmi pracné a nikterak zábavné. Proto tě toho ušetřím a skočím ti do otevřené tlamy sám, hezky až do žaludku. Ty jen polkneš a budeš najezený! Souhlasíš?“
Kuba opět souhlasil a potom se pevně rozkročil, otevřel dokořán hubu a zavřel oči. Přesně, jak mu to beránek poradil. Proto naštěstí neviděl, jak se beránek rozběhl a sklonil hlavu. Ucítil jen hrozný náraz beraních rohů a podivnou pachuť vlastní krve. Potom omdlel. Probudil se až za notnou chvíli, kdy už byla pastvina prázdná. Po ovečkách, jehňatech a beránkovi nebylo ani stopy.
S rozbitou hubou a hladovým žaludkem se Kuba raději vrátil zpět do lesa. Opatrně klusal po pěšině, když v tom zahlédl nějaký pohyb a hop, skočil tím směrem. Ozvalo se vypísknutí a hned nato prosebné volání: „Prosím, prosím, pusťte mne, pane. Jsem ještě malinká, nebudu vám k užitku.“
Kuba se podíval dolů a uviděl, že pravou přední tlapou stojí na dlouhatánském ocásku zvláštní tmavé myši s velikýma očima. Myšice (neboť o tu tady šlo) sebou smýkala a trhala v marné snaze vysvobodit ocásek z toho sevření. „Máš pravdu,“ řekl Kuba po chvíli, „jsi skutečně malá, ale já mám velký hlad. Proto tě sežeru.“
„Ach, jenom to ne, pane,“ zvolala myšice ještě hlasitěji. „Vždyť se ani nezasytíte. Ale mám nápad. Pusťte mne a já vám přivedu celou naši rodinu. Je nás doma šest a to už jistě zažene váš hlad. Hezky si sedněte tady na ten kopeček, abych vás našla. A čekejte. Za chvíli přiběhneme,“ slíbila myšice.
„Hm, to není špatný nápad,“ zabručel Kuba, pustil myšici a odevzdaně se posadil na jehličnatý kopeček, jak mu myšice poradila. Hlupák jeden vůbec nepochopil, že myšice si z něj vystřelila hned dvakrát. Nevrátila se, a ten kopeček, to bylo mraveniště plné velkých lesních mravenců. Než se Kuba vzpamatoval, měl kožich plný těch rozzuřených kousavců, kterým se usadil na střeše jejich paláce. Stovky mravenců jej hryzaly a štípaly a někteří mravenci rychle vyšplhali až na Kubovu hlavu a stříkali mu kyselinu přímo do očí a ňufáku.
Joj, to ale pálilo. Kuba vyskočil z mraveniště a upaloval, až se za ním prášilo. Pro slzy pořádně neviděl, kudy běží. Poloslepý vyběhl na lesní silničku a v tom se ozvalo ječení pneumatik a troubení, protože vyběhl přímo pod kola projíždějícího auta. No to bylo leknutí, Kubovi úplně ztuhla krev v žilách. Naštěstí se mu nic nestalo a tak běžel dál. Příkopem, pak křovím, lesem, kolem nějakého plotu a v tom se ozvalo: „Kubo! Tady jsi. Kubo, k noze!“
Kuba poznal svého pána, zastavil a celý šťastný vrtěl ocasem.
„Kdes byl? Kde ses toulal? A jak to vypadáš?“ lamentoval po právu pán, protože Kuba měl uslzené oči, z huby mu tekla krev a v srsti měl nachytánu spoustu jehličí, všelijakých pichláků a větviček. „Eh, ty nevděčníku. Já se o tebe starám a ty tak? Tobě je to málo a proto utíkáš?“ brblal páneček dál. „A víš ty co? Dnes nedostaneš za trest žádnou misku. Budeš hladovět!“ zazněl rozsudek.
Kdykoli jindy by Kuba po takové informaci omdlel, ale dnes mu to bylo jedno. Hlavně, že je zpět doma a nemusí být svobodným lovcem v té šílené divočině.