Měl prostě smůlu, ten chlap. Aspoň si to myslel. Při tom všem, jak se staral a dřel, měl prostě smůlu. A taky zlou ženu, rozmazlené děti a pitomou práci. A staré auto.
„Bože, jak je ta kraksna líná! Já na ten kopec snad ani nevyjedu,“ vztekal se, a třískal pěstí do volantu.
Nakonec na ten kopec přeci jen vyjel, ale nahoře mu vřela voda v chladiči. Pln zlosti zastavil. Pak obešel auto, vztekle nakopnul pneumatiku a šel do lesa. Hned za prvním stromem byl pařez a na něm seděl děda. Malý usměvavý děda. „Nazdar, Františku,“ řekl s úsměvem. „Nevztekej se, vždyť to auto za nic nemůže. Máš tam málo vody.“

František, neboť tak se skutečně jmenoval ten chlap, údivem otevřel ústa.
„Hergot, jak můžete vědět….. ale, ono je to stejně jedno. Co je mi po vás.“
Už už se otáčel, aby šel dál, ale na poslední chvíli se zarazil a zeptal se dědy.
„S tím auťákem jste to docela trefil. Vy tomu rozumíte?“ „Ale kde,“ rozesmál se dědek, „já a auta! S technikou na mne nechoď.“
Pak zvážněl, zahleděl se na Františka jasnýma pomněnkovýma očima a dodal „duši, chlapče, duši já rozumím. Vím, co lidem schází. I tobě, Františku. A proto tady na tebe čekám.“ „Nesmysl,“ opět vyletěl František. „Jak byste mohl vědět, že zrovna tady uvařím auťák?!“ Děda trochu provinile sklopil oči, než odpověděl. „Nu, ono to zase nebylo tak těžké. Stačilo tomu malinko pomoci. To tvoje auto by ten kopec jinak asi bez problémů vyjelo.“
„Kruci, co to žvaníte“, explodoval František, neboť byl chlap. „Copak vy můžete ………..?“
„Tsssssss,“ přerušil ho děda. „To víš, že můžu. Ale je to provozní tajemství. To ti holt nemůžu tentononc, prozradit. A vůbec, nechej mne domluvit, Františku. Čekám tady na tebe, protože tě znám. Vím, že jsi dobrej a férovej chlap. Akorát moc utahanej. Máš toho všeho už po krk a nevíš jak z toho kruhu ven. Vždyť ty jsi už jenom kousínek od toho udělat nějakou hloupost!“
Děda se zkoumavě podíval na chlapa Františka a pak dodal, „že je to tak?“
„Hmmm,“ připustil František.
„A tak jsem se rozhodl, že ti pomůžu,“ navázal děda a už se zase na Františka usmíval jako sluníčko. „Támhle u toho dubu začíná pěšinka. Vydej se po ní. Ona už tě někam přivede.“ František stál a váhal. Na jazyku ho pálila fůra otázek.
„Tak jdi, přece se mne nebojíš,“ ponoukal jej děda. „A to auto ti pohlídám, než se vrátíš.“
To stačilo. František se rozhodl a ihned odhodlaně vyrazil. Proto ani neslyšel, když děda pod vousy tiše dopověděl, „jestli se vůbec vrátíš!“
Pěšinka se příjemně klikatila voňavým tichým lesem. V paprscích slunce procházejících korunami stromů poletovaly pruhované mouchy a monotónně bzučely. V trávě kolem pěšinky kvetly modré zvonky a odněkud z dáli se neslo kukání kukačky.
František si pojednou uvědomil, že jeho vztek se nenápadně kamsi vytratil. Rozvázal si kravatu a nacpal ji do kapsy kalhot. Netrvalo dlouho a začal si dokonce pískat písničku, co si ji nepískal dobře deset let. A když později vystoupal na jakýsi lesní vršíček, cítil se o těch deset let mladší. To už měl vyhrnuté rukávy a košili rozepnutou až po pupek.
Na vršíčku pěšina končila, zato zde k nebi trčel ohromný pískovcový balvan a pod ním se krčila omšelá dřevěná lavička. František se posadil, záda si pohodlně opřel o vyhřátý pískovec a zahleděl se mezi kmeny ohromných buků, které jako sloupy antického chrámu podepíraly nebe přímo nad vršíčkem. Mezi těmi nádhernými kmeny bylo vidět daleko do kraje. Kol dokola jen zvlněná krajina a dědinky ozdobené siluetami kostelů. Támhle na poli sekli vojtěšku a na louce pod lesem obraceli seno. František si najednou připadal jako bůh střežící mír a klid svého dominia.
Nicméně zlozvyk je železná košile a chlap František dostal nesmírnou chuť na cigaretu. Ale ouha! Cigarety zůstaly v saku a to v autě pod lesem. Bezradně se rozhlédl kolem a na lavičce vedle sebe, můj ty světe, objevil kvalitní doutník a zápalky. No teda! Krk by za to dal, že když si sedal, nic tam nebylo.
„V tom má určitě prsty ten děda!“ došlo mu. František doutníky nikdy nekouřil, protože na ně prostě neměl čas. Takhle pár šluků z cigarety, v polovině zadusit a jede se dál. Práce nečeká. To byl jeho styl. Styl chlapa Františka.
Ale dnes je všechno jinak. Opatrně vyprostil doutník z obalu a s ohromnou zvědavostí si jej zapálil. No? Nádhera! Pohodlně opřen o skálu vychutnával sílu doutníku a pozoroval, jak se les kolem i krajina v pozadí pomalu mění v zapadajícím slunci. A přitom snil s otevřenýma očima. Ale kdeže snil! František účtoval ve svém životě. Přerovnával a hodnotil! Kráčel chodbami své paměti a opatrně otevíral skříně se zaprášenými vzpomínkami a zažloutlými obrázky. Měnil se, ten chlap. Snad až teprve teď dospíval. A moudřel.
Než sluníčko docela zapadlo a krajinu pojala tma, sestupoval dolů k silnici někdo úplně jiný.