Věřte nebo ne, ale znal jsem jednu hysterickou kosici. Bydlela u nás v ulici a šetrně řečeno, měl jsem jí plné zuby. Ale od začátku.
více… „O hysterické kosici“
O stromech a lidech
Jsem nenapravitelný romantik. Rok co rok jsem příchodem jara překvapen a okouzlen. Jarní vstávání přírody mi připadá jako to naše, lidské. Vždyť sněženky a podběly, které se na jaře budí nejdříve, jsou jako děcka. Jako mrňavá, dobře vyspaná děcka, co šla chrupat brzy vpodvečer a potom nad ránem, ještě za šera, vzpouzejí ve svých sněhobílých postýlkách a dožadují se pozornosti.
více… „O stromech a lidech“
O brzkém vstávání
Nastal podzim. Noci se prodloužily, dne ubylo a ráno v šest je již zase tma jako v pytli. V tomto čase by měl člověk ještě spát a vstávat až za světla. Je to přirozené (nejsme noční tvorové) a navíc je to příjemné. Nemám rád brzké ranní vstávání. Ještě je toleruji, když musím někam daleko cestovat. Ale vstávat tak denně, to tedy nemusím. Ba, mám-li být upřímný, naprosto to nesnáším!
Za to naše tradiční brzké vstávání, které velké části naší společnosti naneštěstí připadá naprosto normální, může jediný člověk. Opravdu, jeden jediný člověk, který zemřel před sto lety. A to je škoda. Protože kdybych ho někdy potkal, třeba na Karlově mostě, já bych toho starého Frantu Procházku (rozuměj – našeho habsburského mocnáře, císaře pána Františka Josefa I.) s chutí nakopal do té jeho urozené zadnice.
více… „O brzkém vstávání“
O bombách
Jistě mi dáte za pravdu, že poslední dobou patří bomby k pojmům nesmírně frekventovaným. Tedy ne, že by se před lety o bombách nepsalo a nemluvilo. Zpravidla se však jednalo o bomby vojenské či anarchistické a lokalita jejich užití ležela vždy mimo hranice naší mírumilovné republiky. Dnes je situace podstatně jiná! Dnes máme, lapidárně řečeno, dokonale zabombeno.
více… „O bombách“
Kam se poděly lavičky?
Odpolední bouřka vyčistila vzduch a vůně řeky se mísila s pachem mokré dlažby a asfaltu nedalekých ulic. Zapadající sluníčko na chvíli ozářilo svěže zelené koruny starých lip a v zrcadle řeky se jasně rýsovala alej protějšího břehu. Dočerna zvlhlé kmeny vytvářely starodávný rám mokré pěšině běžící po hřebenu říční hráze a já jsem na svém fotoaparátu hledal vhodnou clonu, abych zachytil prchavý jas tohoto okamžiku.
„To bude obrázek!“ ozvalo se mi pochvalně za zády.
více… „Kam se poděly lavičky?“
Chvála hospodských zahrádek
Mám na mysli zahrádky hospodské, pivniční či restaurační. Zahrádky a předzahrádky, jinde zase terasy, verandy, dvorečky či atria zvané. Prostě takové to venkovní letní posezení hospodské, kdy číšníci jsou nuceni s věncem půllitrů, talíři a podnosy vybíhat ze zakouřené hospody na vzduch a denní světlo, aby tak světu předvedli svou neopálenou kůži a zarudlost kouřem drážděných očí.
více… „Chvála hospodských zahrádek“
Příběh o tom, kterak chlap ve středních letech k rozumu přišel
Měl prostě smůlu, ten chlap. Aspoň si to myslel. Při tom všem, jak se staral a dřel, měl prostě smůlu. A taky zlou ženu, rozmazlené děti a pitomou práci. A staré auto.
„Bože, jak je ta kraksna líná! Já na ten kopec snad ani nevyjedu,“ vztekal se, a třískal pěstí do volantu.
Nakonec na ten kopec přeci jen vyjel, ale nahoře mu vřela voda v chladiči. Pln zlosti zastavil. Pak obešel auto, vztekle nakopnul pneumatiku a šel do lesa. Hned za prvním stromem byl pařez a na něm seděl děda. Malý usměvavý děda. „Nazdar, Františku,“ řekl s úsměvem. „Nevztekej se, vždyť to auto za nic nemůže. Máš tam málo vody.“
více… „Příběh o tom, kterak chlap ve středních letech k rozumu přišel“